Jak opravit mozek

9. května 2013, Instinkt 

Ve většině zemí EU, ale třeba i v USA je neurobiofeedback uznávanou léčebnou terapií a hradí jej pojišťovny. U nás ne. Přitom dokáže nejen děti zbavit poruch pozornosti a dospělé třeba depresí. Výrazně pomáhá i po úrazech mozku nebo mrtvicích.

Tomáš (37) byl povoláním hasič.

Duší i srdcem sportovec, téměř kladný hrdina ve stylu Mirka Dušína; byl pravidelným dárcem krve, pomáhal lidem kolem sebe, pro svou práci dýchal. Vysoký, štíhlý, pohledný. Pak jednoho rána před třemi lety zavolali jeho rodičům, že leží v okresní nemocnici s poraněním mozku.

„Tomáš utrpěl úraz hlavy. Do dnešního dne nevíme přesně, jak se to stalo. A on nám to zatím není schopen říct. Po tom úrazu nejedl, nepil. Byli jsme doma bezradní a nikdo v nemocnici nám nechtěl pomoct,“ líčí Tomášova matka, jak se z jejího dospělého a samostatného syna stal nesvéprávný a nesoběstačný člověk, nad nímž lékaři zlomili hůl.

„Když se mu to stalo, zavolali nám až druhý den ráno. Pak ho několikrát urgentně převáželi do Brna na ARO a zpět. Nikdo se s námi nebavil. Prostě nám zavolali, že se mu zase něco stalo a že ho musí převézt na brněnskou neurochirurgii. Tak jsme sedli do auta a jeli tam, hledali ho v nemocnici. Měl otok mozku. Tak velký, že uvažovali, že mu lebku otevřou. Nakonec to odsáli. Když nám syna dávali z nemocnice domů, řekli, že se už nezlepší. Že nebude mluvit, nebude schopný se o sebe sám postarat. A co až tady my nebudeme, ptala jsem se tehdy. Čeká ho ústav. To byl verdikt. Copak jsme se s tím mohli smířit?“

Tomáš vypadá na první pohled v pořádku; pohledný mladý muž. Možná jen trochu tichý. Může chodit, hýbat se. Trauma utrpěl jeho mozek; dokud nemusí mluvit, nikdo nic nepozná. Jezdí s matkou dvakrát týdně do Brna. Ne však do nemocnice. Míří na soukromou kliniku Abbia, kde si platí terapii na neurobiofeedbacku.

Sám sobě lékařem

„Po třech letech nám řekl mami a tati, neutíká před zavřenými dveřmi, nemá výbuchy vzteku. A dokonce nedávno šel sám nakoupit. Ten den mě naštval. Najednou zmizel, a když přišel, přinesl mi čokoládu a dva rohlíky,“ Tomášově matce se třese hlas. Rychle se dívá do zdi, aby se nerozplakala. „Dala bych nevím co, kdybych ho mohla sledovat, jak do toho obchodu šel. Může to vypadat jako hloupost, ale pro nás to znamená moc.“

O tom, že nějaký neurobiofeedback existuje, se Tomášovi rodiče dozvěděli na základě vlastního pátrání, když zoufalí hledali pomoc. Odmítli přijmout konstatování lékařů, že jejich synovi už není pomoci.

„Řekla jsem v naší okresní nemocnici, že pojedeme na neurobiofeedback. Doktoři se mi vysmáli. Prý z nás budou jen tahat peníze. Přesto jsme jeli. A jsem ráda. Stojí nás to peníze, ale syn se sem už těší. A pomalu se zlepšuje. Je na úrovni tak pětiletého dítěte, ale věříme, že to bude ještě lepší,“ říká Tomášova matka a kroutí hlavou nad tím, že nedávno jí právě lékaři z okresní nemocnice, kde jí neurobiofeedback pomluvili, oznámili, že už si ho taky pořídili. „A že můžeme k nim. Ať prý nejezdíme tak daleko.“

Ale Tomášova máma dobře ví, že pořídit si přístroj a umět s ním a s pacientem pracovat jsou naprosto odlišné věci. Na Abbiu nedá dopustit a do Brna jezdí dál.

„Kouzlo neurobiofeedbacku je zjednodušeně v tom, že si mozek vlastně pomáhá sám. Okamžitá zpětná vazba mozek a tedy člověka motivuje. Nicméně právě proto musí být neustále přítomen lékař nebo dobře vyškolený terapeut s praxí, aby sledoval, co se s pacientem děje. Přístroj je jen nástroj.

Ano, pacient si vlastně pomáhá sám, ale musíte ho vést,“ vysvětluje doktorka Daniela Vaškebová, zakladatelka a vedoucí kliniky Abbia.

„Z Tomáše mám velikou radost. Nicméně stále je to jen začátek. Alespoň doufám. Sice udělal pokrok, ale pracujeme na tom, aby se dál zlepšoval,“ vysvětluje lékařka a jedním dechem dodává, že to je na práci s mozkem tak fascinující; obrovské možnosti, které náš mozek má. Včetně obrovské neuroplasticity, což je schopnost lokálních neuronových sítí a neurálních systémů měnit svou topografii a uspořádání v reakci na nové informace, senzorickou stimulaci, vývoj, dysfunkci či poškození. Jde zjednodušeně řečeno o schopnost obnovy.

Netušené možnosti

„V posledních letech prodělává zkoumání mozku obrovský boom. Ukazuje se, jak netušené schopnosti mozek má. Zatímco dříve se předpokládalo, že mozek je stacionární, tedy, že se narodíte s určitým počtem mozkových buněk a ty během života postupně ztrácíte, dnes víme, že mozek dokáže nejen vytvářet nové synapse, tedy spoje, ale také nové neurony,“ líčí neuroložka Kateřina Sheardová z brněnské nemocnici U Svaté Anny.

Doktorka Sheardová se primárně zabývá demencemi, mimo jiné Alzheimerovou chorobou. Právě biofeedback je jednou z možností, jež by mohly v léčení těchto těžkých diagnóz pomoci. „Ano, zkoumáme možnost předejít těmto nemocem. Probíhá výzkum časných fází Alzheimerovy choroby. A biofeedback je jednou z možností. Co už dnes ale víme jistě, je, že mozek dokáže synapse, což jsou zjednodušeně řečeno cestičky či spoje mezi neurony, měnit nebo je přemisťovat či vytvářet nové. V některých oblastech mozku mohou dokonce vzniknout nové neurony. Což je zásadní nejen třeba při léčbě poruch pozornosti, depresí či fobií, ale i u některých poranění mozku. Ukazuje se, že si mozek dokáže fyzicky poraněnou či zničenou oblast znovu vytvořit v jiné části,“ popisuje doktorka Sheardová.

Princip neurobiofeedbacku je zdánlivě jednoduchý; lékař či terapeut vám na ucho a na hlavu připojí snímač a napojí ho počítač. Vy poté provádíte vsedě myšlenkové úkony, jež vám říká – třeba sčítáte jednociferná čísla nebo se díváte na jeden bod. Přitom je snímaná vaše mozková aktivita.

Křivku poté lékař odečte opačně než u EEG a získá přehled o tom, co se ve vašem mozku děje, i zda jste počítal lehce, hádal jste, nemáte čísla rád, včera jste špatně spal nebo vás bolí hlava. Pokud přicházíte s nějakou medicínskou diagnózou, zaměří se vyšetření primárně na ni a zjištění jejího stavu.

Po tomto vstupním vyšetření buď terapeut zjistí, že vám dokáže pomoct, nebo se ukáže, že váš problém není třeba jen „v mozku“ ale i jinde v těle. „U biofeedbacku je samozřejmá spolupráce terapeuta a lékaře, který pacientovi léčí danou chorobu,“ říká neuroložka Sheardová.

Poté, co se zjistí, jak na tom váš mozek doopravdy je, můžete zahájit terapii, jež zahrnuje rozdílný počet sezení. Většinou minimálně třicet. A jde o sezení v pravém slova smyslu. Sedíte uvolněně půl hodiny v křesle, snímače připojené k hlavě, a mozkem, svými myšlenkami a koncentrací třeba pohybujete postavou na obrazovce před vámi. Zdá se to jednoduché. A příjemné. A pro pacienta a jeho mozek to také příjemné je.

Detektor lži

„U neurobiofeedbacku vidí lékař reálně, co se v mozku děje. Terapeut tedy při sezení mění nastavení úkolů, a tím mozek upravuje. Vytváří nová spojení. Pokud je počet sezení dostatečný, jsou tyto změny mozku už trvalé. Americká pediatrická společnost například tuto terapii uznává přímo jako léčbu pro děti s poruchami pozornosti. A funguje to i u dospělých. I na bolesti hlavy, deprese. A jak jsem už říkala, pomáhá i po některých úrazech mozku,“ vypočítává doktorka Sheardová. Přiznává, že mnoho jejích kolegů neurobiofeedback využívá nejen pro své pacienty, ale i pro sebe samotné. V jejich případě však nejde o léčebnou terapii, ale o zlepšování vlastností mozku.

„Mozek je svým způsobem jako sval. Lidé už si zvykli na myšlenku, že když chtějí být zdraví a dobře vypadat, měli by se hýbat či cvičit a tím trénovat tělo. Měli by stejně přistupovat i k mozku,“ říká Kateřina Sheardová s tím, že pokud ho dostatečně nestimulujeme, ochabuje a ztrácí své schopnosti stejně jako tělo bez pohybu.

Také zakladatelka kliniky Abbia Daniela Vaškebová je schopnostmi mozku fascinována. „Když si představím, jaké možnosti máme a tak málo o nich víme! Naštěstí se vědci na mozek zaměřili a výzkumy probíhají ve všech směrech. Fascinuje mě, že vlastně díky biofeedbacku vidíme, co se v mozku děje. Biofeedbacku nemůžete lhát. Poznám, kdy klient třeba jen hádá, nebo kdy pod oknem zatroubilo auto a jeho mozek to zaregistroval,“ s nadšením vykládá doktorka Vaškebová a se smíchem dodává, že biofeedback by mohl být dokonalý detektor lži.

Ještě zapáleněji však hovoří o klientech, jimž biofeedback změnil život. Třeba o chlapci, jenž trpěl neschopností udržet stolici, a když na kliniku přišel, byl krůček od sebevraždy. Chodil zabalený do tlusté bundy, aby mírnil zápach, o němž byl přesvědčený, že neustále šíří. Děti se mu smály. Bál se a stranil se lidí, nenáviděl svou existenci. Dnes už bundu nemusí nosit a ani na odchod ze světa nemyslí.

Neurobiofeedback pomohl také třeba bankéři Filipovi (31). „Absolvoval jsem padesát sezení. Dvakrát týdně. Trpěl jsem migrénami, měl jsem z toho silné deprese, byl jsem na lécích. Po prvních sezeních jsem se cítil super. Pak nastala stagnace. Vím, že to tak je běžně, že po rychlém rozjezdu přijde chvíle, kdy se jakoby nic neděje. Ale přiznávám, že jsem tehdy váhal, jestli ještě pokračovat. Jsem rád, že jsem toho nenechal.

Protože asi po třicátém sezení se to znovu začalo zlepšovat a je mi opravdu skvěle,“ líčí Filip.

Kolegové v bance i lidé z jeho nejbližšího okolí si všimli jeho změny. „Hlavně já sám se cítím dobře. Držím svůj život pevně v rukách. Pořád se nemotám v kruhu výčitek a depresí. Těžko se to popisuje.“

Filip si terapie platil sám, tak jako ostatní lidé v České republice. Nebyla to malá investice, ale je přesvědčen, že se vyplatila.

„Uvažuji, že bych si zaplatil ještě nějaká sezení. Už na zlepšení činnosti mozku. Tohle jsou dobře investované peníze.“ 

Trénink mozku

Filipova slova potvrzuje i neuroložka Sheardová. „Opravdu pomáhá trénovat a jakoby ladit si mozek. Například meditace zesilují celé mozkové oblasti. Vědecky se meditace zkoumá. Je evidentní, že pokud někdo umí skutečně meditovat, má to přímé pozitivní dopady na jeho mozek.“

Stejně tak je například dobré začít se ve středním věku učit nový jazyk či nějakou činnost – třeba hrát na hudební nástroj. I to mozek posiluje, zlepšuje jeho kvality a působí jako prevence právě před možnými budoucími demencemi.

 „Musím říct, že já si dnes učení se čehokoliv nového neskutečně užívám. Je to pro mě slast a pro můj mozek taky,“ říká Daniela Vaškebová, kterou k biofeedbacku přivedl pohnutý osud.

Vystudovaná pedagožka po revoluci vlastnila dobře fungující a vydělávající cestovní kancelář. Dařilo se jí dobře. Pak ji ale na ulici brutálně přepadli. Skončila s poraněním mozku. Ztratila paměť, trpěla úzkostí, nemohla bez léků ani vyjít před dům.

„Paměť se mi začala vracet velmi pomalu, ale úzkost mne neopouštěla. Musela jsem na několik měsíců odjet z Brna, protože tady jsem byla jen zamčená za dveřmi a třásla se hrůzou,“ popisuje doktorka Vaškebová. Tehdy se dozvěděla o neurobiofeedbacku. Vyzkoušela ho a propadla mu.

 „Když jsem zkusila na sobě, co umí, vrhla jsem se na studium, skládala jsem zkoušky, sháněla investory a hlavně co nejlepší odborníky.

Teď jsme členy amerického ISNR, neustále konzultujeme, pracují u nás respektovaní lékaři. Sice nemáme luxusní dům, ale zato ručíme za svou práci,“ vysvětluje drobná žena, jež vypadá na třicet a přitom jí bude za pár měsíců padesát. Klinika Abbia má pronajatých pár místností ve čtvrtém patře činžovního domu v centru Brna. Prostory jsou čisté, minimalistické, příjemné. Jedinou drahou věcí je vybavení na biofeedback. A programy, jež posílají přímo z centra mozkového výzkumu z USA.

„Mám radost, že máme výsledky. A když k nám přijde někdo, komu nemůžeme pomoct, řeknu mu to,“ stojí si za svým projektem Daniela Vaškebová.

Česká biofeedbacková džungle

Co je při terapii zásadní a odlišuje dobrý a profesionální biofeedback od špatných (kterých je v ČR bohužel mnoho), je odbornost terapeutů a jejich neustálá přítomnost u práce s pacientem/klientem.

V ideálním případě by terapeuty měli být buď lékaři, psychologové nebo speciální pedagogové. Každopádně vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají základní znalosti psychologie a medicíny, se zvláštním důrazem na neurologii. Není možné, aby vás k přístroji připojila bývalá úřednice, kterou proškolil během pár dnů prodejce technologie a ona vám zapojí program a odejde si do vedlejší místnosti třeba vypít kávu nebo připojit na přístroj dalšího klienta. To je nejen mrhání penězi bez jakékoliv přidané hodnoty, ale dokonce nebezpečné. Přece jen přístroj pracuje s vaším mozkem.

Ve většině zemí Evropské unie i třeba v USA je biofeedback hrazen zdravotními pojišťovnami jako léčebná terapie. Česká republika nejenže biofeedback, který má prokazatelné výsledky a lidi léčí, a tím snižuje jejich závislost na lécích, oficiálně jako léčebnou metodu neuznává, ale ani nijak nehlídá licence provozovatelů.

Takže si přístroj může koupit a provozovat kdokoliv bez jakékoliv průpravy. Pokud tedy nemáte štěstí na profesionály, vyhodíte peníze z okna a ještě si možná uškodíte.

 „V 90. letech se biofeedbacky do českých nemocnic nakoupily. Jenže se nevědělo, že sezení musí být minimálně třicet v řadě, aby to přineslo trvalý efekt. Takže pacienti absolvovali pár sezení, chvilku jim bylo lépe, ale pak se vrátil původní stav. Tak se biofeedbacky vyhodily a zanevřelo se na ně. Byly to vyhozené miliony,“ vysvětluje si speciální postoj k biofeedbacku v České republice Daniela Vaškebová.

Nejen ona doufá, že se legislativa změní. „Velmi by pomohlo, kdyby bylo provozování biofeedbacku nějak legislativně ošetřeno.

Aby měli lidé jistotu, že podstupují správnou terapii u proškolených odborníků.

O tom, že by byl biofeedback hrazen pojišťovnami, ani nemluvě. Ve výsledku by to byla obrovská úspora peněz pro celý systém. Protože hodně diagnóz, které jsou dnes jakoby neléčitelné nebo jen silně medikované, dokáže vyléčit,“ říká doktorka Vaškebová.

Budoucnost biofeedbacku ale vidí optimisticky; lidí, kteří si chtějí posílit a zkvalitnit mozek (a nemusí mít nutně medicínskou diagnózu), přibývá. Biofeedback koneckonců používá běžně NASA, CIA, týmy připravující olympioniky nebo držitele světových sportovních pohárů, elitní světoví topmanažeři, ale i rodiče „problémových“ dětí. 

Po třech letech nám řekl mami a tati, neutíká před zavřenými dveřmi, nemá výbuchy vzteku.

Průzkum ukázal, že mozek dokáže svou fyzicky poraněnou či zničenou část znovu vytvořit jinde. Nejčastější uplatnění EEG-biofeedbacku Amnézie, anorexie, autismus, bulimie, časné probouzení, neklidný spánek, demence, deprese, deviace, dětská mozková obrna, dyslexie, fobie, hučení v uších, hyperaktivita, hypochondrie, hysterie, chrápání, inkontinence, klaustrofobie, kleptománie, koktavost, maniodepresivita, menopauza, migréna, neklid, nepravidelný menstruační cyklus, nespavost, noční děsy, noční můry, paměť, paranoia, perfekcionismus, podrážděnost, poruchy paměti, poruchy pozornosti, poruchy spánku, poruchy učení, poruchy učení v neverbální oblasti, premenstruační syndrom, roztroušená skleróza, sebevražda, schizofrenie, tik, trauma, úzkost, vývojové vady řeči, záchvaty přejídání, závislosti, závratě, zranění mozku. Zdroj: Neurobiofeedback.cz

Ve středním věku je dobré začít se učit nový jazyk nebo začít hrát na hudební nástroj. I to posiluje mozek.

Terapeutem může být jen lékař, psycholog či speciální pedagog, který musí být neustále přítomen u práce s pacientem.

Adéla Knapová