V Ústí se dělá špičková medicína, říká lékař, který může srovnávat

19.09.2014 - Mladá fronta DNES - severní Čechy

Italský lékař Alberto Malucelli působí v Masarykově nemocnici na neurochirurgii. Pochvaluje si úroveň pracoviště i úroveň zdejší medicíny. Jak se sem dostal a proč tady zůstává?

Na severu Čech se dělá kvalitní medicína a Masarykova nemocnice v Ústí je velmi dobré pracoviště. Pokud si myslíte opak, zkuste se začíst do tohoto rozhovoru, třeba změníte názor. Třiatřicetiletý lékař Alberto Malucelli působící na zdejší neurochirurgické klinice může srovnávat. Pracoval v nemocnici v italské Pavii, byl na stážích v americkém Rochesteru i v německém Tübingenu. Pro MF DNES vypráví o svých zkušenostech, o kariéře i o tom, proč má rád sever Čech.

* Proč jste se, pane Malucelli, rozhodl působit v Ústí na neurochirurgické klinice? Byly to nějaké osobní nebo hlavně profesní důvody?

Byl jsem mladý a zamilovaný. Chci tím říct, že primárním důvodem, proč jsem se vůbec rozhodl přestěhovat do Čech a naučit se česky, byla láska k blonďaté české kolegyni, kterou jsem potkal na stáži v Portugalsku během studia medicíny. Nejprve jsem totiž bydlel v Praze, kde studovala. Já jsem stážoval po promoci na neurochirurgické klinice Ústřední vojenské nemocnice. Po roce – jak to tak bývá u milostných románů – mi láska utekla skoro od oltáře. Ale uvědomil jsem si, že mám mnoho jiných důvodů, proč v Čechách zůstat. Jde hlavně o profesní příležitosti. Znal jsem již z Itálie pana

profesora Martina Sameše, šéfa ústecké neurochirurgické kliniky. Je to kapacita evropské úrovně a můj životopis ležel na jeho stole už od začátku mého pobytu v Čechách. Takže si můžete představit tu radost, když mne pozval na pohovor k volnému místu na klinice v Ústí. Ten osudný telefonát přišel zrovna pár týdnů po rozchodu, tak jsem neváhal ani minutu a nabídku jsem přijal.

* Z jakých možností jste si vybíral?

Byla mi nabídnuta pozice v Praze, ale jméno a osobní přístup profesora Sameše zvítězily. Možná jsem chtěl i změnit prostředí. A pak mne uchvátilo České Švýcarsko. Jsem vášnivý lezec. A když jsem viděl Tiské stěny a zjistil, že jsou deset minut od nemocnice v Ústí, řekl jsem si, že tady musím pracovat.

* Jakou praxi máte za sebou?

Vystudoval jsem medicínu v Pavii v Itálii. Představte si, že univerzita v tomto severozápadním italském městě byla založena v roce 1361 nejslavnějším Čechem všech dob – Karlem IV. Pak jsem byl na stáži na místní neurochirurgii do té doby, než jsem se přestěhoval do Čech. Teď jsem v pátém ročníku specializačního programu v oboru neurochirurgie a mezitím jsem stážoval ještě měsíc v německém Tübingenu a rok na americké Mayo Clinic.

* Na jaké výkony se v Ústí specializujete?

Jako mladší lékař před atestací se musím věnovat širokému spektru základních výkonů, abych získal potřebnou praxi, takže jde o traumata, páteř, periferní nervy a jednodušší nádory. Pravda je, že jak z chirurgického, tak z vědeckého hlediska mne fascinuje především léčba mozkových nádorů. Z chirurgického hlediska to jsou vlastně jediné výkony, při nichž se člověk dostane do mozkové tkáně, přičemž musí respektovat všechna důležitá centra pro fyzické a psychické funkce. S tím pomáhá řada moderních vyšetřovacích metod, které provádíme u každého člověka před operací a které jsou hlavním tématem mé vědecké činnosti.

* Můžete srovnat úroveň lékařské péče o pacienty, ba neurochirurgické kliniky Masarykovy nemocnice s tím, čím jste prošel v cizině?

Uvědomil jsem si to po svém příjezdu z Ameriky. To, co jsem tam viděl na operačním sále, to, co se s pacienty dělá na odděleních a na jednotce intenzivní péče, to je naprosto srovnatelné s tím, co děláme v Ústí. Ten rozdíl, jenž dělá velká pracoviště slavná, není v péči o pacienty, ale ve vědecké činnosti, která je u nich silně podporována a bohatě financována. Pak vytváří klinikám obrovskou reklamu.

* A jak vypadá srovnání úrovně ústecké nemocnice, pokud jde o přístrojové vybavení nebo zázemí pro lékaře?

Taky jsem v tom nenašel žádný velký rozdíl. Nástroje, které používáme na sále, mikroskopy nebo zobrazovací přístroje, to všechno v Ústí je naprosto srovnatelné s Německem nebo Amerikou. A když mám říct pravdu, tak my v Itálii jsme trochu pozadu. Na klinice v Pavii jsme měli ještě vytištěné snímky z magnetické rezonance a z CT. Tady je to běžně v digitální podobě. Dovedete si představit ty stresy najít správnou dokumentaci a všechny ty černobílé snímky, když přišla velká primářská vizita. Tady v Ústí stačí kliknout do počítače a hned se objeví vyšetření, které bylo děláno třeba v Teplicích nebo v Praze.

* A jak vypadá úroveň péče o pacienty, pokud jde o hygienu nebo třeba kvalitu stravy?

Nemám žádné námitky, pokud jde o hygienu. Smutnější je to s kvalitou stravy. Ale ptáte se Itala, a když jde o jídlo, tak my jsme velmi citliví. V nemocnicích dbáme na to, aby lidé měli něco zdravého a zároveň velmi chutného, což – a nezlobte se – nelze říct o českých nemocnicích. Nejhorší je, když mi nabízejí v jídelně boloňské špagety, což má se „spaghetti“ společný akorát ten tvar. To s úsměvem poděkuji a radši jdu do kachny se zelím.

* V rozhovoru jste už zmínil vaši stáž na americké Mayo Clinic. Jak jste se tam dostal?

V roce 2010 vznikl v Čechách velký vědecký projekt – Mezinárodní centrum klinického výzkumu, anglicky International Clinical Research Center, zkrátka ICRC, který formálně sídlí v Brně, ale zaměstnává lékaře a vědce z celé republiky. Nastoupil jsem do ICRC v roce 2012 a vedoucím našeho programu, docentem Danem Hořínkem, mi byla nabídnuta možnost vědeckého pobytu v jedné z nejvýznamnějších partnerských institucí, které s ICRC spolupracují, v Mayo Clinic.

* Čemu jste se na Mayo Clinic přesně věnoval?

Klinika Mayo je třetí největší nemocnicí v USA a věnuje vědě každý rok balík peněz, který je srovnatelný s roční investicí Česka do celého medicínského výzkumu. Dokážete si představit, jaké jsou tam tedy možnosti se do něčeho zapojit. Osobně jsem pracoval pod vedením profesora Iana Parneyho, neurochirurga, který se zaměřuje na výzkum mozkových nádorů. V hlavním projektu, kterému jsem se věnoval, jsme zkoumali vlastnosti a chování specifických tumorů, které

obsahují mutaci genu pro protein isocitrátdehydrogenáza (IDH). Taková genetická anomálie působí v nádorových buňkách zvýšenou koncentraci jedné sloučeniny, 2-hydroxyglutarátu, u které se má za to, že by hrála roli v samém vzniku nádorového onemocnění. Ve spolupráci s týmem biologů a fyziků jsme na Mayo vyvinuli novou metodiku na neinvazivní detekci 2-HG pomocí magnetické rezonance v nádorech implantovaných do mozku laboratorních myší.

* Budou dovednosti, které jste tam získal, přínosné pro vaši kariéru v Ústí?

Absolutně. Nyní jsou v Česku příznivé podmínky k vědecké práci, srovnatelné i ve světovém měřítku. Již běží onkologický výzkum, zastřešený ICRC, do kterého se zapojí zkušenosti lékařů z neurochirurgické kliniky v Ústí s moderním technickým vybavením magnetické rezonance v pražském IKEM. Právě po mé stáži na Mayo Clinic pracujeme na tom, jak implementovat nynější protokol z magnetické rezonance pro zobrazení mozku jak u zvířat, tak u člověka na podkladě nové metodiky, kterou jsem v Americe zkoumal. Doufáme, že tímto způsobem by byla možná detekce specifické IDH mutace v lidském mozkovém nádoru ještě předtím, než by pacient musel podstoupit operaci.

* Byl jste v Americe rok. Nebyl problém odejít z ústeckého pracoviště na tak dlouho?

Musím přiznat, že jsem ze začátku váhal. Mám opustit na rok špičkovou kliniku, kam se mnoho mladých lékařů snaží dostat? Připadalo mi to také bezohledné. Rozhodující byla podpora šéfa, profesora Sameše, který s nadšením přijal návrh a nabídl mi místo i po návratu ze stáže. Oceňuje mobilitu podřízených jako způsob odborného obohacení vlastní kliniky a rozšíření sítě spolupráce s dalšími institucemi. Mít zaručenou kontinuitu pracovního poměru na takovém prestižním pracovišti v Čechách je luxus, kterého mnoho stážistů v jiných zemích – a v Itálii obzvlášť – nemůže využít.

* Chcete říct, že jste našel tady v Čechách příznivější podmínky pro rozvoj kariéry, než byste měl v rodné Itálii?

Nepochybně. ICRC je úspěšný český projekt, který nemá obdobu v jiných evropských zemích z hlediska objemu zaměstnaných mladých vědců a počtu zahraničních výzkumných partnerství. A podle mého názoru je v Čechách – ve srovnání například s Itálií – relativně mladá generace lidí na vysokých postech kariérního žebříčku. A právě tihle šéfové se nebojí investovat do mladších, protože sami si uvědomují důležitost budování motivovaného týmu. Pro spoustu evropských kolegů, které jsem na Mayo potkal, byla cesta do USA jednosměrná, protože na domácím pracovišti byla vnímána jako podraz a znamenala konec pracovního vztahu.

* Vy jste neměl chuť v Americe zůstat? Anebo vás neláká návrat do rodné Itálie?

Na první otázku odpovím rozhodně ne. Spojené státy stále drží ve světě přední pozici, co se týče výzkumného vývoje a posouvání hranic západní moderní medicíny. Bylo inspirativní se do takového silného proudu zapojit, ale jako Evropanovi by mi chyběla ta úžasná rozmanitost našeho kontinentu, ta staletími vybudovaná kultura. Ale když se ptáte na návrat do Itálie, tak už je těžší jednoznačně odpovědět. Blízká rodina je z Čech přece jen daleko, takže část mého srdce mne tam láká. Ale zase mám v Čechách jedinečné podmínky pro kariéru a musím přiznat, že se tady cítím už jako doma.