Nebojte se prosadit a vybudovat si svou pozici, radí ženám brazilská vědkyně Adryelle do Nascimento Arantes. Co se týče rovných příležitostí, obě země mají co zlepšovat, říká

Všechno nejlepší, milé vědkyně! 11. února slavíme #IDGWS2025, tedy Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Je příležitostí ocenit všechny ženy, které se podílejí na vědeckém pokroku a mění svět kolem nás. Sféra výzkumu ale nemusí být vždy přívětivým místem a uspět není jednoduchý úkol. A zvláště ženy musejí čelit mnoha výzvám. Někdy jde o ještě stále přetrvávající stereotypy, někdy o nedostatek podpory okolí, někdy o problematiku skloubení rozběhnuté časově i psychicky náročné kariéry se soukromým a rodinným životem. A někdy všechno dohromady. Ženy ve vědě musejí zvládnout skutečně hodně, aby si vybudovaly postavení, které si zaslouží.

Proto si výzkumnice, které ovládají náročné obory, osvojují si spoustu často rozličných dovedností a posouvají své vlastní hranice i hranice vědy, zaslouží obrovské uznání a obdiv.

A právě s jednou takovou, která zvládá vyniknout v nejednoduchém oboru neuromodulačních technologií, vám u příležitosti #IDGWS2025 přinášíme rozhovor.

Adryelle do Nascimento Arantes přišla na Mezinárodní centrum klinického výzkumu (ICRC), společné pracoviště Fakultní nemocnice u sv. Anny a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, v červenci loňského roku. Studovala na Federální univerzitě v Uberlândii a Federální univerzitě v São Carlos. Specializuje se na lékařskou fyziku a nukleární medicínu, nyní jako výzkumnice v týmu Neuromodulačních technologií kanadského vědce Adama Williamsona. Kudy vedla její cesta z Brazílie do Brna a co je podle ní na světě vědy nejtěžší? Vnímá rozdíly v postavení žen ve vědeckých a lékařských profesích mezi její rodnou zemí a Českou republikou?

Co vás vedlo k rozhodnutí studovat lékařskou fyziku a později se specializovat na neuromodulační technologie a nukleární medicínu?

Už od začátku studia jsem se viděla na pomezí zdravotní péče a fyziky. A právě obor lékařské fyziky mi spojení těchto dvou mých zájmů nabídl, s postupujícími roky jsem se následně začala specializovat na technologie pro diagnostiku a léčbu. Zaměření na nukleární medicínu pak přišlo přirozeně. Kloubila se tam má zkušenost s detektory radiace a zpracováváním obrazů. Když jsem pak viděla, jaký potenciál mají tyto dovednosti v oblasti výzkumu mozku a snahy o pochopení toho, jak přesně funguje, rozhodla jsem se hledat své uplatnění právě v oblasti neuromodulace a přispívat k rozvoji nových terapeutických postupů.

Jak jste se vlastně dostala z Brazílie až do České republiky, do Brna? Kudy vedla vaše cesta?

Už během studia jsem se zapojovala do akademického výzkumu. Zaměřovala jsem se na vývoj detekčních zařízení určených k identifikaci škodlivých látek, jako je vystavení radiaci, biologickým agens a další nebezpečné materiály. Díky té práci jsem lépe porozuměla tomu, jak lze technologii využít k ochraně lidského zdraví, a probudil se ve mně zájem o propojení fyziky a zdravotnictví. Abych se v tomto oboru rozvíjela dál, nastoupila jsem do rezidenčního programu lékařské fyziky se specializací na nukleární medicínu. Tam jsem získala praktické zkušenosti s klinickým výzkumem, lékařským zobrazováním a hodnocením kvality. To ještě více posílilo mou vášeň pro vědu a její dopad na péči o pacienty. Po nástupu do práce jsem se věnovala zajištění kvality a zpracování obrazových dat. Vždycky jsem se ale viděla v akademickém prostředí, chtěla jsem se vrátit. Asi dva roky jsem zdokonalovala své technické dovednosti a angličtinu a poohlížela se po příležitosti v zahraničí. Nabídka připojit se k týmu Adama Williamsona přišla přesně v ten pravý čas.

Co vás na přístupu dr. Williamsona a na tématu, kterému se věnuje, nejvíce oslovilo?

Adam Williamson je v oblasti neuromodulací a neurozobrazování skutečnou kapacitou. Hledala jsem tým, kde bych mohla své doposud nasbírané znalosti z oblasti zobrazovacích technik a klinického výzkumu aplikovat kreativním a inovativním způsobem. Jeho projekt zaměřený na temporální interferenci (TI) a funkční magnetickou rezonanci (fMRI) spojuje technologii a klinické aplikace s cílem zlepšit diagnostiku a léčbu neurologických poruch. Příležitost pracovat v týmu, kde se kloubí různé vědní i technické obory, je pro mě ohromně motivující. Jedním z hlavních motivů, proč jsem se rozhodla právě pro ICRC, byl právě i již zmíněný přesah vědecké práce do klinické praxe.

Jak jste si na život v Brně zvykla? Je něco, co vás tu překvapilo?

Brno je živé univerzitní město a poskytuje plodné zázemí pro výzkum a inovace. Na Brně nejvíc miluju, jak je tu všechno snadno dostupné – je tu všechno pro plnohodnotný a kvalitní život bez hektického tempa velkoměsta. A musím říct, že mě velmi mile překvapila zdejší organizovanost a podpora, kterou tu poskytujete přicházejícím zahraničním pracovníkům. To zvykání si na nové prostředí mi to velmi usnadnilo.

Na čem konkrétním právě pracujete?

Podílím se na projektech, které zkoumají transkutánní elektrickou stimulaci s časovými interferenčními (TI) poli a její aplikace v neuromodulaci. S týmem zkoumáme, jak tato technologie ovlivňuje mozkovou aktivitu a pomocí magnetické rezonance posuzujeme nervové reakce na stimulaci. Já analyzuji obrazy a vyvíjím metodiky pro lepší kvantifikaci účinků stimulace. To nám umožňuje pochopit, jak temporální interference interaguje s různými částmi lidského mozku. Je to klíčové pro to, aby se technika stimulace neustále zdokonalovala a aby se optimalizovala její aplikace nejen ve výzkumném, ale i v klinickém prostředí. Na práci tady mě baví, že máme možnost pracovat na spoustě výzkumných projektů, které vedou skutečné vědecké osobnosti. Některé zahrnují třeba výzkum časové interference u pacientů s epilepsií, stimulaci vagusového nervu a studie spánku. Nejen mně, ale celému našemu týmu to umožňuje vyměňovat si znalosti a maximalizovat dopad výsledků naší práce v různých oblastech..

Nejvíc mě naplňuje pocit, že přispíváme vědeckému pokroku, který má přímý dopad na zdravotní péči. Kombinace aplikovaného výzkumu a vývoje nových technik neuromodulace sice není jednoduchý obor, ale umí být úžasně fascinující. Práce v interdisciplinárním prostředí je něco, co mě denně inspiruje. Spolupráce s fyziky, lékaři a inženýry je obohacující.

Jaké vlastnosti a dovednosti podle vás tvoří úspěšného vědce/vědkyni?

Zvědavost, schopnost spolupráce a v neposlední řadě i psychická odolnost. Schopnost zvládat stres, překonávat překážky a přizpůsobovat se nepříznivým podmínkám. Dobrý vědec musí neustále hledat odpovědi a nezaleknout se náročnějších výzev. A smířit se s tím, že věci ve výzkumu ne vždycky probíhají tak, jak si to naplánujeme.

Adryelle se jako vědkyně prosadila v týmu Neuromodulation Technologies Adama Williamsona.

Jak vnímáte postavení žen ve vědeckých a lékařských oborech v Brazílii a České republice? Vidíte mezi těmito zeměmi nějaké rozdíly, ať už v přístupu, příležitostech nebo podmínkách pro ženy v těchto profesích?

Ženy v Brazílii i v Česku stále čelí v oboru vědy velkým výzvám, zejména co se týče vedoucích pozic nebo technických oborů. Podíl žen ve výzkumu se však liší. V Brazílii se v posledních letech intenzivně podporují inkluzivní programy, ženy jsou početně zastoupeny v postgraduálním vzdělávání a mnoho z nich zůstává ve vědě. I přesto však vedoucí role stále převážně obsazují muži.  Ženy, které se snaží postoupit na vyšší akademické a výzkumné pozice, narážejí na mnoho překážek. I v Česku je zastoupení žen ve vědě na vzestupu, ale pokrok mi připadá pomalejší. Přestože mnoho žen působí v akademickém prostředí, v seniornějších pozicích je jich podstatně méně a příležitosti k posunu do vedení zůstávají omezené. Ve výzkumných institucích je genderová nerovnováha patrnější, většinu rozhodovacích pozic stále zastávají muži… Hlavní překážky v obou zemích jsou tedy podobné – prosazení se do vedoucích pozic je obtížné, těžký je i boj s genderovými předsudky a taky balanc mezi kariérou a osobním životem. Pokud jde o zajištění rovných příležitostí ve vědě, obě země mají stále co zlepšovat.

A jak zvládáte balancovat mezi kariérou a soukromým životem vy?

Snažím se udržet rovnováhu mezi oběma oblastmi a stanovit si jasné priority. Podpora od ostatních, jak v práci, tak v životě, je nesmírně důležitá. Motivuje vás to. Ono vyhořet je velmi jednoduché… Také jsem se naučila vážit si chvil odpočinku a naplno si užívat aktivity mimo vědu. Trávení volného času pohybem nebo kreativní činností mi pomáhá zůstávat v práci stále soustředěná a produktivní.
Baví mě malba, hraji na klavír a sportuji, člověk si pohybem úžasně čistí mysl a dobíjí mentální energii. Výzvy spojené s pracovním životem se pak zvládají líp.

Co byste poradila ženám a dívkám, které uvažují o kariéře ve vědě nebo technologických oborech? Co je podle vás nejdůležitější?

Moje rada zní: Nebojte se prosadit a vybudovat si svou pozici! Je potřeba více žen, které do těchto oborů vnesou nové perspektivy. Snažte se najít dobré mentory, zapojujte se i do náročnějších projektů a věřte si. Cesta to může být sice náročná, ale odměna v podobě přínosu vědě a pozitivního dopadu na lidské životy je obrovská.

Co je na světě vědy a výzkumu nejnáročnější pro vás?

Vyrovnat se s neustálou nejistotou, která k výzkumu neodmyslitelně patří. Pracujeme s novými technologiemi a metodami, což znamená, že ne vždycky jde všechno podle plánu. Neúspěchy jsou však běžnou součástí naší práce. Vyžaduje to hodně trpělivosti a schopnosti se přizpůsobovat, aby se člověk posouval dál.

Máte nějaké milníky, kterých byste ráda v kariéře dosáhla? Stanovujete si cíle? Co by pro vás znamenalo skutečné naplnění? Co byste považovala za vrchol svého profesního života?

Pokud bych to měla brát v osobní rovině, tak být člověkem, se kterým se ostatním dobře spolupracuje a který je vždy otevřený novým myšlenkám a jiným perspektivám. Věřím, že osobní i profesní růst vychází z neustálého učení, a proto se nikdy nechci přestat vzdělávat a zdokonalovat. Ráda bych se stala renomovanou vědkyní a vedla projekty, které kombinují neurovědy, lékařskou fyziku a umělou inteligenci s cílem ještě víc personalizovat terapie, které se poskytují pacientům. Chtěla bych také vést a inspirovat přicházející generaci vědců. Doufám, že se stanu mentorkou, která bude provázat své studenty na jejich cestě za vědou a pomůže jim posouvat vlastní hranice. Věda není jen o nových objevech, je to také o sdílení znalostí a vytváření prostředí, ve kterém mohou nové myšlenky růst. A já chci být součástí tohoto procesu a pomáhat formovat budoucí vědce, kteří budou pokračovat v pokroku.

Martina Jelínková
martina.jelinkova@fnusa.cz