Nejhorší je ta bezmoc, říká o Alzheimerovi a Parkinsonovi česká triatlonistka Horčicová. Závodem se rozhodla podpořit jejich výzkum

Brněnská rodačka Iva Horčicová letos poprvé startuje ve své věkové kategorii na mistrovství světa v triatlonu. A svůj nejednoduchý závod spojí s dobrou věcí. Pořádá sbírku, jejíž výtěžek by chtěla věnovat brněnskému Národnímu institutu pro neurologický výzkum na boj proti neurodegenerativním chorobám.

Pocházíte z Brna, ale žijete v Londýně. Co vás přivedlo do Británie?

Má cesta vedla nejdřív do Prahy, kde jsem studovala. Na své druhé magisterské studium jsem ale chtěla do zahraničí, a tak jsem si podala přihlášku na Institut pro právo a finance ve Frankfurtu. Následně jsem dostala pracovní nabídku v Mnichově a tam mě poslali služebně na tři měsíce do Londýna… A už jsem tam jedenáct let!

Jak jste se dostala k triatlonu? Závodíte od malička?

Vůbec ne! Sportuji celý život, ale s triatlonem jsem začala teprve loni. Bylo to na Nový rok, v naší partě kamarádů jsme vymýšleli, co nového bychom mohli letos zkusit, a padl tam nápad zúčastnit se triatlonu. No, a jak to tak bývá, nakonec jsme se ho z celé party zúčastnili jen já a můj přítel. (smích) Strašně mě to ale chytlo, je to kombinace tří různých sportů, takže člověk zapojí celé tělo. A tak jsme se přihlásili na jiný, pak na další a další… Triatlonová sezona je v Anglii cca do konce října, tak jsem přemýšlela o nějaké motivaci k pořádnému tréninku i přes zimu. No, a napadlo mě mistrovství světa!

Jaký výsledek od sebe na mistrovství očekáváte?

Můj cíl je nebýt poslední. Ono to vypadá jako velmi snadná meta, ale když si uvědomíte, že ostatní závodnice dělají triatlon třeba deset let… Chci i sama sobě dokázat, čeho se dá dosáhnout pravidelným tréninkem. Vytvořila jsem si docela přísný režim, vstávám v šest a jdu cvičit a každý den se na to hrozně těším! Celý den se pak cítím mnohem líp.

Svůj závod vás napadlo spojit s dobrou věcí – výtěžek z akce poputuje na výzkum v rámci Národního institutu pro neurologický výzkum. Z jakého důvodu jste si vybrala právě podporu výzkumu neurodegenerativních onemocnění?

Důvody mám dva – jednak je to téma, které se bohužel velmi dotýká mé rodiny. Můj dědeček měj Alzheimerovu nemoc a babička nyní bojuje s Parkinsonem. A jednak, protože mám pocit, že se o těchto nemocech zatím ví strašně málo. Přitom jejich prevalence neustále roste… Setkávat se s nimi budeme častěji a častěji, v podpoře výzkumu, diagnostiky a v neposlední řadě i osvěty a všeobecného povědomí o této problematice vidím velký smysl. Chci zkrátka pomoci v oblasti, na kterou zatím společnost nesoustředí tolik pozornosti, kolik by podle mého názoru měla.

Nyní je v Česku cca 150 000 lidí s Alzheimerovou nebo Parkinsonovou chorobou, predikce tvrdí, že v roce 2034 se jejich počet zdvojnásobí. Zátěž to bude nejen pro zdravotnický systém, ale i pro ten sociální, o nemocné bude potřeba pečovat, starat se o ně…

Přesně tak. Problém to do budoucna může být větší, než si myslíme… A zvlášť mladá generace si tuto hrozbu zatím asi plně neuvědomuje.

Co pro vás osobně bylo v souvislosti s nemocemi prarodičů nejtěžší?

Nejhorší bylo, respektive stále je, že člověk vůbec neví, jak může pomoc. Tím, že ta onemocnění nejsou léčitelná, můžete jediné – snažit se co nejvíce dotyčnému ulehčit a zpříjemnit dennodenní život. Emočně náročné je, že univerzální pomoc neexistuje.

Kdy jste v rodině začali pozorovat, že je s prarodiči něco v nepořádku? Ve kterém momentě vás napadlo, že by mohlo jít o příznaky neurodegenerativní choroby?

U dědečka se Alzheimer rozvinul poměrně rychle. Pamatuji si, že jsem jej vezla z oslavy a na jeho chování mi nepřišlo nic zvláštního, a o pár měsíců později už byla nutná jeho hospitalizace v psychiatrické léčebně. Nějaké náznaky tam byly už dříve a ta nemoc se určitě vyvíjela mnoho let, ale to si člověk uvědomí až s odstupem. Je těžké rozlišit, co přičítat stáří, a co jsou příznaky Alzheimera. U babičky se zase relativně dlouho nevědělo. Lékaři si dlouhou dobu nebyli jistí, jestli jde nebo nejde o Parkinsona. Měla třes v rukou, náznaky tam byly, ale ne zcela jednoznačné. Připadá mi, že Parkinsonova choroba se rozvíjela postupněji, u dědečkova Alzheimera byl ten propad strašně rychlý… Určitě je to ale individuální.

Iva se letos poprvé zúčastní mistrovství světa v triatlonu.

Jak neurodegenerativní choroby diagnostikovat, je velkým tématem vědeckých výzkumů, koneckonců zabývá se jím i náš Národní institut pro neurologický výzkum… Co podle vás takto nemocnému člověku nejvíc pomůže? Jaká je vaše zkušenost?

Když se dozvíte diagnózu svého příbuzného, samozřejmě se snažíte sehnat co nejvíce informací, co nejvíce se o nemoci dozvědět. Nejdůležitější je ale být tomu člověku na blízku a emočně ho podpořit. Nemocný si prochází různými stádii a ne vždy je v dobré náladě, ne vždy se chová tak, jak jsme u něj zvyklý, ne vždy je takový, jakého jsme ho znali… A neovlivní to. Ta trpělivost, odolnost a podpora ze strany blízkých je nesmírně důležitá. Vidím to teď u své babičky – a to u ní nejsem denně. Máma a strýc o ni pečují každý den, to v mých možnostech bohužel není… Ale kdykoliv jsem s ní, cítím, že je šťastnější. Dělá jí radost, když tam někoho má, když může s někým mluvit. Často jí volám, těší ji, když jí posílám třeba fotky. Pro nás to jsou maličkosti, ale pro toho nemocného jde o velké věci. Sami už toho příliš dělat nemohou a tento kontakt je pro ně důležitý.

Co byste poradila lidem, jejichž příbuzný se právě dozvěděl podobnou diagnózu?

Zjistit si co nejvíce informací a snažit se pomoci v běžných denních záležitostech. Přemýšlet, jak tomu dotyčnému usnadnit život. Mé babičce se například těžko vstává a chodí, a tak jsme jí pořídili chodítko a speciální postel. Zabezpečit každodenní fungování, aby člověk mohl co nejdéle zůstat ve svém domácím prostředí… A pak… Popravdě řečeno, dál už se těžko radí.

Ovlivnily nemoci prarodičů váš přístup ke svému zdraví?

Určitě. Člověk vidí, že zdraví je to nejdůležitější. Bez toho těžko můžete dělat, co vás baví, plnit si sny… Už tolik neřeším každodenní stres, mám větší nadhled na život. No a sport, ten byl součástí mého života vždy. Teď se ale víc zajímám o to, jaký sport, snažím se v této oblasti vzdělávat. Jak člověk stárne, potřebuje trochu jiný typ pohybu, zvlášť ženy, pro nás je důležité vytvořit si co nejvíce svalové hmoty, kterou pomalu začínáme ztrácet už po třicítce, rychleji pak po padesátce, pokud necvičíme nebo fyzicky nepracujeme. Po má pak za následek, že ve stáří nejsme schopné zvednout relativně lehké věci, jako je třeba taška s potravinami nebo koš s prádlem.  Zajímám se tedy i o to, jak tělo co nejlépe připravit na stárnutí. Snažím se dbát i na výživu. Nepředstavujte si nějaký extrém nebo nějakou dietu, ale to, že se člověk snaží vyhýbat zpracovaným potravinám, kupovat si čerstvé věci, jíst dostatek bílkovin a celkově vyváženě, má velký vliv. Nemoci prarodičů mě přiměly více se zaměřit na to, aby mé tělo dobře fungovalo i v pozdějším věku. Je strašně smutné vidět, když tělo nebo mysl už nefunguje, když člověk už skoro nic nemůže… Když sice žije, ale jak… Člověk si říká, co může udělat pro to, aby se do tohoto stádia nikdy nedostal, nebo když už, tak aspoň co nejpozději. Není na to samozřejmě jeden spolehlivý recept, ale můžeme se snažit udržovat svoje tělo v co nejlepším stavu.

Kde budeme moci sledovat postup vašeho tréninku?

Své pokroky budu pravidelně sdílet na instagramu, o fotku nebo video z tréninku se podělím každý den, aby všichni mohli sledovat, jak se trápím (smích). A kdo bude chtít, může si se mnou někdy jít rovnou zaběhat! Trénovat budu v Londýně, kde bydlím. A tu a tam budu i v Praze nebo v Brně, takže kdyby někdo chtěl, může se připojit a zkusit si, co obnáší trénink na mistrovství v triatlonu.

Martina Jelínková
martina.jelinkova@fnusa.cz