Rada mladým vědcům? Nevzdávat se! Na jeden úspěch připadá spoustu neúspěchů, říká Julia Anna Kent

Julia Anna Kent je mladá a velmi nadějná výzkumnice. Studentka Všeobecného lékařství se vědecké činnosti věnuje od roku 2018, a to v rámci programu P-Pool LF MU, Nejprve pod vedením prof. MUDr. Ireny Rektorové, Ph.D. ve výzkumné skupině Aplikované neurovědy v CEITEC MU, nyní ve Stroke teamu pod vedením prof. MUDr. Roberta Mikulíka, Ph.D. a MUDr. Mgr. Ing. Petry Šedové, Ph.D., v Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC). Na konci května obdržela za své vynikající výsledky Cenu rektora Masarykovy univerzity.

Julia Anna Kent přebírá ocenění od rektora Masarykovy univerzity. Zdroj: Masarykova univerzita

Julio, velkou část svého života jste strávila v Praze, proč jste si vybrala pro své studium právě Brno a Lékařskou fakultu MU?

Studium na Lékařské fakultě MU mě zaujalo právě kvůli programu P-Pool, ten v Praze nebyl. V Brně mi připadá věda více inkorporovaná už do vysokoškolského studia. Zároveň jsem po deseti letech v hlavním městě potřebovala změnu (smích).

Jak vypadaly vaše vědecké začátky?

Začínala jsem na CEITEC MU ve skupině paní profesorky Rektorové. To mi dalo prostor se rozhlédnout ve světě vědy. Pod vedením jednoho doktoranda jsem se věnovala neinvazivní mozkové stimulaci. Dalo mi to první zkušenosti s prováděním studií, musím říct, že jsem předtím měla o vědě poměrně růžové představy…

V čem konkrétně?

Měla jsem za to, že to je mnohem rychlejší proces. Ono to ale dost trvá, než se člověk dostane k nějakým výsledkům a nejde to zdaleka tak rychle, jak si okolí představuje. Za čas, který jsem strávila na CEITEC, jsem vděčná, ale zároveň jsem si uvědomila, že tohle není tematika, které bych se chtěla v budoucnosti věnovat.

Kam vás to tedy táhlo? Pryč z oboru neurologie?

To ne, neurologii jsem chtěla dělat vždy, to je moje první volba, ale nebyla jsem si jistá, čemu přesně se v oblasti neurologie chci věnovat. Dokud to nepoznáte praxí, tedy neprojdete nějakou stáží, nevíte to s jistotou, jestli je to pro vás to pravé.

Myšlenky na kariéru ve výzkumu to ale neohrozilo, nebo ano?

Věda mě zajímala vždy, neurologie je neuvěřitelně dynamický obor, oproti jiným oborům se rychle vyvíjí, neustále je tam co objevovat. Připadá mi, že spousta lidí vnímá lékařství a vědu jako dva oddělené obory, přitom ale jedno bez druhého nemůže fungovat! Bez vědy bychom ve zdravotnictví nebyli tam, kde jsme dneska. Je tedy důležité lékařství nejen praktikovat, ale i posouvat dál. Beru to i tak, že jako vědci jsme financováni z veřejných peněz a je důležité to společnosti vracet. Tyto argumenty byly i mou hlavní motivací, proč jsem do vědy šla a proč ji chci dělat. I když to je někdy frustrující (smích).

A co je pro vás v tomto oboru nejtěžší, největší překážkou? Je to právě ta pomalost všech procesů?

Dost mě překvapilo, že ve vědě nikdy nemáte jisté financování. Bojujete o granty, žijete od jednoho k druhému. Pokud máte nějaké zajímavé téma, dobrý nápad, nejdříve musíte dobře podat, proč by právě váš výzkum měl být realizovaný a co by přinesly jeho výsledky. U studií samotných mě překvapilo, jak dlouho trvají. Dále často věci nevyjdou, jak si člověk představoval nebo jak by si přál. Například už jenom sehnat dobrovolníky pro klinickou studii není samo sebou… A i když je výzkum dobře a kvalitně provedený, publikace v kvalitním časopise není samozřejmostí. Zkrátka, není to snadná cesta.

S doktorkou Petrou Šedovou pracuje Julia na publikaci týkající se vlivu COVID-19 na počet hospitalizovaných s cévní mozkovou příhodou nebo infarktem.

Vaše další cesta vedla do Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC), konkrétně do teamu Stroke prof. Mikulíka. Tam jste se věnovala jakému tématu?

V ICRC jsem začínala ve skupině Neuroepidemiologie, která je součástí Stroke teamu. Po několika měsících jsem navázala spolupráci s doktorkou Šedovou, se kterou jsme společně s dalšími vědci začaly pracovat na publikaci, která následně vyšla na začátku roku 2023. Studie se zabývala efektem pandemie COVID-19 na počet hospitalizací pacientů s mrtvicí.
Paní doktorka mi dala velký prostor, dostala jsem se k opravdové práci vědce. Cítila jsem se jako plnohodnotný člen týmu, zároveň jsem ale vždy měla, na koho se obrátit. Překvapilo mě, jak velký prostor a kolik možností pracovat na výzkumu jsem dostala. Bylo to skvělé.

Na čem pracujete nyní?

S doktorkou Šedovou pracujeme na publikaci, která se věnuje podobné tematice jako ta naše první. Kromě mrtvice zahrnuje i infarkt myokardu. Zkoumáme, jak se pandemie COVID-19 podepsala na počtu hospitalizovaných pacientů s cévní mozkovou příhodou a infarktem myokardu, nyní ale zpracováváme oba roky, tedy od začátku pandemie v roce 2020 až do února 2022. Dále se snažíme zjistit, jestli u hospitalizovaných v době pandemie byly pozorovatelné nějaké změny ohledně věku nebo pohlaví. Data vždy porovnáváme s dobou před pandemií.

Čeho byste jednou chtěla dosáhnout, máte nějaký sen?

Zatím nemám úplně přesně definovaný cíl, spíš se nechávám překvapit, co život přinese. Určitě bych chtěla dosáhnout titulu Ph.D., na to se budu v budoucnosti soustředit. Nejsem si ale ještě úplně jistá, jestli bych chtěla dělat výzkum na plný úvazek, nebo to kombinovat s profesí lékařky.

Dovedete si představit třeba model, který je poměrně běžný na ICRC, tedy část úvazku v nemocnici v klinické praxi a část ve výzkumu?

Určitě. Zatím jsem ale ještě nezačala pracovat jako lékařka, uvidíme tedy, jak zvládnu tu pracovní zátěž. Předpokládám, že hlavně ze začátku bude práce lékaře velmi stresující a náročná. Spíše přemýšlím věnovat se vědecké práci nejprve naplno a pak až zahájit svou klinickou kariéru.

Jakým výzvám jako mladá vědkyně čelíte?

Nesetkala jsem se vyloženě s předsudky nebo překážkami. Čeho se ale trochu obávám, že bude náročné, bude skloubení soukromého života s tím pracovním. Spousta lidí má strach, že kvůli rodičovské pauze přijde o některé věci. Všechno jde ale zvládnout. Mým vzorem je třeba právě doktorka Šedová, která ukazuje, že pokud opravdu chcete, jde to zkombinovat.

Co byste poradila mladým studentům, kteří by se chtěli vydat podobnou cestou jako vy?

Vyjet do zahraničí! Snažte se získat co nejvíc pracovních zkušeností, dneska je skutečně spoustu možností, ať už Erasmus+ nebo třeba náš studentský spolek IFMSA. Jde i o to nebát se někam napsat, třeba jen tak, bez vypsané pozice. Spousta studentů má obavy, že nemají šanci dostat se na klinickou stáž do nemocnic v zahraničí, ať už kvůli znalosti jazyka nebo konkurenci, ale jde jen o to se nebát a zkusit štěstí.
Dále bych řekla, že je důležité nebrat si osobně, pokud vás nevezmou. Často to není proto, že byste nebyli dostatečně kvalifikovaní, ale z toho důvodu, že už jsou všechna místa plná. Pokud se vám něco takového stane, tak je důležité to zkoušet dále. V létě jedu na klinickou stáž na měsíc do Dánska, představte si, že jeden takovýto úspěch mě stál dvacet e-mailů s odmítnutím! Zkrátka a dobře, nenechte se odradit, opravdu je to tak, že na jeden úspěch připadá strašně moc neúspěchů.

Martina Jelínková
martina.jelinkova@fnusa.cz