Tři otázky na tři stíny aneb rozhovor s vítězi stáže u G. B. Stokina

V současné době se v prostorách Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA-ICRC) pohybují tři stíny. Nemusíte se však bát, nejde o varování před podvratnými živly, jde o tři studenty Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kteří jsou na stáži u našeho ředitele Gorazda B. Stokina. Martin Rusinko, Julia Kent a Anna Zimovjanová vyhráli čtrnáctidenní „stínování“ v rámci projektu PročByNe? Tuto zkratku používá Propojení českého byznysu proti nezaměstnanosti, za kterým je kancelář europoslankyně Martiny Dlabajové, která se ze své pozice aktivně věnuje prevenci nezaměstnanosti mladých lidí. Všechny tři jsme poprosili o odpovědi na tři otázky.

Jste v půlce vaší stáže ve FNUSA-ICRC, co vás doposud nejvíce zaujalo?
Martin: Nejvíce? Mě osobně asi nadšení vědců v týmech, které jsme doposud měli možnost navštívit. Trochu jsem to očekával, ale přesto mne to velmi zaujalo. Takto bych chtěl být také v budoucnu spokojený se svou prací.
Julia: Musím souhlasit s Martinem, máme možnost setkávat se s různými vědci z různých týmů a oni se nám snaží zprostředkovat jejich každodenní aktivity. Přijde mi to úplně skvělé, opravdu se nám věnují a svou práci popisují s takovým nadšením, až máte úplně chuť jít do té laboratoře také a zapojit se do jejich činnosti. Jsem také ráda, že jsem si rozšířila obzory v oblasti neurologie a obecně neurověd, kterým se věnuje právě tým doktora Stokina. A ještě jedna konkrétní věc mne zaujala, a to setkání týmu Kardiovize. Sešli se tam zástupci více výzkumných týmů, ale spíše než klasická porada, to byl spíše brainstorming. Vědci si tam vyměňovali zkušenosti s tou či onou aktivitou, takže nehrozilo to, že by někdo zkoušel již to, co zkoušeli už jinde. Představili také výsledky své práce s tím, že je nabídli ostatním k využití, takže se vlastně řešily úplně nové postupy… Shrnula bych to asi jako perfektní příklad interní spolupráce.
Anna: Asi bych zmínila dvě věci. První z nich je to, že celá činnost FNUSA-ICRC je extrémně komplexní. Čekala jsem, že je ve výzkumném centru mnoho aspektů, čekala jsem propojení vědy, byznysu a okrajově dalších záležitostí, ale vůbec jsem si nedokázala představit jak úzce je to všechno propojené a jak to všechno musí zapadat do sebe, aby ta instituce jako celek mohla fungovat správně. A druhou věc již zmínili kolegové – je to nadšení pro svou práci. Mám z toho pocit, že i když se můžou vyskytnout nějaké problémy, někde je více administrativy než by třeba bylo nutné, někde je složitá spolupráce, ze všech lidí je cítit nadšení pro smysl své práce. V takové míře jsem to asi jinde neviděla.

Na jaké setkání se těšíte ve druhé polovině své stáže?
Martin: Já osobně se těším na setkání s profesorem Mikulíkem, už jsem měl příležitost se s ním setkat a bylo to velmi podnětné. Bude to setkání týkající se aktivit výzkumného týmu Stroke, a pokud to bude jako minule, tak si myslím, že mne to velmi obohatí.
Julia: Strašně se těším na setkání s Victoriem Devoto, který je v týmu doktora Stokina a společně pracují s Valentinou Lacovich na axonálním transportu, což je téma, které mne osobně zaujalo nejvíce. Nikdy jsem třeba nepředpokládala, že Alzheimerova choroba a traumatická zranění mozku mohou mít podobný obraz, co se týče buněčné biologie. Také jsem zvědavá na Mendel lectures, už několikrát jsem tam chtěla jít, ale nikdy mi to nevyšlo kvůli kolizi s rozvrhem. A ještě se těším na setkání s výzkumným týmem Epigenetika, metabolismus a stárnutí. Vypínání genu a podobnou problematiku jsme už nějak probírali ve škole, tak se těším na další informace, které určitě dostanu.
Anna: Konkrétně jednu věc asi neuvedu, už vím, že má očekávání jsou často velmi pozadu za tím, co se dozvím. Takže bych to asi vzala globálně, těším se na každé setkání s každým člověkem z FNUSA-ICRC, protože je to velmi zajímavé. Také bych ráda vypíchla hlavní cíl naší stáže, což je stínování doktora Stokina. Pro mě osobně je to asi to nejdůležitější, sledovat ho při každodenní práci, která není jen o výzkumu. Je to pelmel setkávání se s lidmi z admin týmu, komunikace se zahraničními partnery, kontakty s výzkumníky…

Pomůže vám nějak tato stáž do budoucna? Ať už ve studiu anebo při práci…
Martin: Na tuto stáž jsem šel s tím očekáváním, že nechci použít nabyté zkušenosti jen v budoucnu, já je chci využívat okamžitě. Vidím totiž, jak to tu chodí, jak jednotlivá oddělení spolupracují, kdo co dělá a co má za úkol. Nemám tak daleko do konce studia a právě tato zkušenost modeluje to, jaké si budu hledat zaměstnání. Před třemi, čtyřmi lety jsem měl naivní představy o tom, co chci dělat. To je v současnosti jiné, vidím, že nemá cenu se nějakým způsobem ostýchat napsat například na univerzitu do Milána, že bych tam chtěl dělat, mám takové a takové zkušenosti. Což bych si v minulosti vůbec netroufl a teď vidím, že podobným způsobem se sem dostalo spoustu vědců. A myslím si, že spoustu výzkumných týmů FNUSA-ICRC je díky tomu velmi produktivní.
Julia: Já už když jsem nastupovala na fakultu, tak jsem byla rozhodnutá, že bych si chtěla poté udělat PhD. Samozřejmě je otázka v jaké oboru… Nejvíce mne fascinují neurovědy a mám možnost dělat klinický výzkum, nicméně jsem si sama sebe nedovedla představit v laboratoři, prostě to pipetování a podobné věci, měla jsem z toho docela obavy. Nicméně teď jsem měla šanci sledovat výzkum axonálního transportu a i když je to také práce v laboratoři, tak jsem se v ní docela viděla a už mi to vůbec nevadilo. Dá se tedy říct, že díky této stáži jsem si to dokázala ujasnit a dokážu si představit kooperaci se zahraničními kolegy a práci v podobné instituci…. Prostě je jedno, jestli jde o práci v laboratoři anebo na klinice, když mě to bude bavit.
Anna: Tak minimálně jako řádek v životopisu (smích)… Ne, vážně, určitě nám to pomůže. Díky této stáži máme komplexní vhled do fungování takové instituce, a abych pravdu řekla, tak netuším, kolik lidí v České republice mělo během studia podobnou šanci. Díky tomu, že se setkáváme nejen s výzkumnými týmy, ale také například s oddělením transferu technologií, HR a podobně, tak se nám skládá opravdu kompletní obraz toho, jak to funguje. Myslím, že v budoucnu budu díky tomu schopna lépe spolupracovat s ostatními při své výzkumné činnosti, kterou věřím, že budu dělat. Máme prostě obrovské štěstí a jsme za to rádi. Také o tom píšeme vlastní blog, a pokud si tam někdo přečte naše zkušenosti, které mu pomůžou rozptýlit obavy z cesty za svým vysněným povoláním – třeba právě vědou – tak to bude další úspěch naší stáže.