Výzkum jako cesta k zdravému mozku a mysli

MUDr. Rastislav Šumec, Ph.D., je zástupce přednosty Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, postdoctoral researcher ve výzkumném týmu Demence Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA-ICRC) a lékař Kognitivní ambulance I. neurologické kliniky FNUSA a LF MU.
Především je to však sympatický mladý muž, kterému se nedávno podařilo udělat atestační zkoušku, a u této příležitosti jsme se ho zeptali na několik otázek.

1. Co vás přivedlo k výzkumu, bylo to dětské přání nebo něco jiného?
Vždycky mě zajímaly nezodpovězené otázky o lidském mozku a mysli. Zajímalo mě, jak by bylo možné znalosti v této oblasti využít pro zlepšení kvality života a zdraví obecně. Na samotném výzkumu mne fascinovalo to, jak nás systematicky, vytrvale a – v rámci lidských možností – nezkresleně přibližuje k pravdě o realitě.

2. V rámci výzkumu na FNUSA-ICRC jste byl na stáži v Bangor University ve Wales, co Vám to dalo?
Určitě nelze opomenout přínosy jako navazování zahraniční spolupráce, možnost vidět a účastnit se každodenního chodu zahraniční výzkumné instituce, anebo zdravá změna prostředí a pracovních stereotypů. Ten nejdůležitější přínos pro mě však byl získání klíčových znalostí z neurovědeckého a psychologického výzkumu, které jsem následně mohl smysluplně využít v našem výzkumném týmu v Brně. Díky stáži jsem tedy poprvé již nebyl výzkumem jen inspirován, ale mohl jsem také přinést inspiraci pro výzkum v České republice. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné bez laskavého přístupu kolegů z Walesu, kteří se mi hodně věnovali, za což jim velice děkuji.

3. Když srovnáte pozici výzkumníka a lékaře – v čem jsou podobné a v čem odlišné?
Myslím si, že obě tato povolání by měla být motivována upřímným záměrem zlepšovat kvalitu života. Ať už na úrovni jednotlivce, nebo v celospolečenském měřítku. Zároveň jsou obě natolik nepředvídatelné, že nutí člověka umět vystoupit ze svého ega a nenechat se zlákat představou, že jsme díky dosavadním zkušenostem neomylní. A zároveň obě obnáší enormní množství administrativy. 🙂
Hlavní rozdíl pak vidím v tom, že v klinické praxi se člověk dívá do očí tomu, komu zrovna pomáhá, zatímco výzkumník pracuje v daleko větší nejistotě a anonymitě. Neví, jestli jeho práce bude pro svět přínosná a jakou konkrétní podobu bude tento přínos mít. Na rozdíl od lékaře se pohybuje ve velmi vzrušující oblasti poznání, kde objevuje nepoznané, na druhé straně však musí přijmout to, že cesty, kterými se ještě nikdo nevydal, bývají jen zřídka „user-friendly“.

4. Gratulujeme k úspěšné atestaci. Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Děkuji! Moje plány jsou jak výzkumné, tak klinické a akademické. Ve FNUSA-ICRC se budu věnovat neurodegenerativním onemocněním a hledání nových způsobů zmírnění jejich příznaků. V rámci klinické praxe budu ordinovat v Kognitivní ambulanci I. NK FNUSA a LF MU. No a na Ústavu psychologie a psychosomatiky na Lékařské fakultě MU se budu v rámci sítě Mindfulness Research and Practice Network of Masaryk University věnovat otázce, jak můžeme i naše vlastní poznávání mysli využít k tomu, abychom v práci či ve škole fungovali vyrovnaněji, přítomněji a s integritou.